Václav Kopecký & Jiří Thýn
6. 4. — 30. 6. 2024
<link>
>>
Jiří Thýn a Václav Kopecký patří už řadu let k nejprogresivnějším českým umělcům pracujícím s fotografií v rozšířeném slova smyslu, přesahujícím do dalších médií a umocněném finální instalací, vyvracející zažité moderní formy fotografických výstav. Jejich třetí společná výstava v prostoru Schule je přátelsky hravým dialogem o možnostech zachycení současného světa a jeho komplexních problémů a krizí.
Když spolu fotografové Václav Kopecký a Jiří Thýn v roce 2012 vystavovali poprvé v nedostavěné smuteční síni volyňského hřbitova, obešla se jejich výstava překvapivě bez jediné fotografie, zato byla plná latí, nití, vodních hladin a občas i duhy. Tato vzájemná hra s prostředím galerie se po letech navrátila i v jejich druhé společné výstavě, konající se loni v galerii Bunkr v Mostě, na niž jako druhé dějství navazuje i tato expozice v Schule. Opět tu jde o dialog dvou autorů, kteří zkoumají podobná témata: samotné podmínky existence fotografie, její schopnost fungovat samostatně v rámci galerie a mluvit přitom jazykem současnosti o tušených problémech budoucnosti.
Název výstavy, volně přeložitelný jako „trochu radosti uprostřed spáleniště“, chce dle autorů probudit optimismus uprostřed naší komplikované a v lecčem přelomové doby. Nejistota politická, ekonomická i enviromentální s sebou přitom nese i nejistotu vizuální, nutnost nově zobrazit a reprodukovat dosud netušené fenomény, nalézat vizuální jazyk adekvátní současným očekáváním i úzkostem.
Zároveň však oba autoři společně hledají pocit bezpečí, klidu a harmonie, a v útulném prostoru horské školy jejich fotografie navzájem rozmlouvají trochu jinak než v jejich samostatných projektech. Nebojí se zalovit v archivu (viz třeba Thýnovy starší experimentální fotografie soch Hany Wichterlové), ale snaží se promlouvat srozumitelně, oprostit se od vysoké hry současného umění a budovat svůj vzájemný obrazový rozhovor bez stresu a se vstřícnou (školskou) názorností.
Vedle dlouholetého přátelství spolu Thýn a Kopecký už čtvrtý rok vyučují na vysoké škole (!!) FUUD UJEP v Ústí nad Labem aplikovanou fotografii a jejich umělecká tvorba je tak zákonitě v lecčem příbuzná. Oba se pohybují na poli čehosi, co pořád ještě můžeme pojmenovat jako fotografii, ale stejně blízko mají jejich díla k teorii vidění či kritice médií. Thýnovu tvorbu tak můžeme označit jako jakýsi „abstraktní aktivismus“, tedy snahu nalézt podprahově čitelná vyjádření konkrétních problémů současnosti. Fotografie nejen vytváří, ale i vrství, krade, kombinuje, řeže, ohýbá či proklíná photoshopovými gesty.
Kopeckého několik let se rozvíjející cyklus Always now je důkladnou analýzou fungování fotografie v mezivrstvách času a prostoru. Podobně jako třeba u kvantových modelů testuje Kopecký konstelace základních (školních!!) geometrických těles a jejich schopnost vytvářet prostor a tedy i čas. Ve variantách zobrazená skutečnost se tak rozbíhá do paralelních „kdyby“ a „jinde“, do individuálních i fiktivních časů a prostorů. Nakonec už nejde o to, co konkrétně vidíme, ale o cesty, jakými přitom naše vidění prochází. Kruh, který tu představuje metaforu vidění, ale i vědomí, se nakonec abstrahoval až do koule, nekonečného součtu všech možností, které nikdy neuvidíme. Instalace fotografií na rozměrné laťové konstrukci může připomenout komplikované detektivní pátrání, ale i názornost školní (!!) výuky. Tu v prostoru i v čase uzemňuje nalezená (ale i zobrazená) zkamenělina, nejstarší záznam času vůbec.
Oba tyto přístupy, propojující přísně racionální iluze s extatickými fantasmaty, dohromady ukazují, do jaké míry dnes vidíme a chápeme obrazy zcela jinak než naši předchůdci. Zapomeňme na rámy a pasparty, které fotografie používala ke zvýšení vlastní sebedůvěry. Fotografie tu poletují prostorem a šikují se do formací, které jim umožňují podobnou svobodu, jako na displeji tabletu či dokonce v prostoru vlastního (pod)vědomí.
Jak tedy může vypadat fotografie budoucnosti? Jak vidno ze spolupráce obou autorů, vzniká vždy z dialogu, ze základních věcí, na kterých se dokážeme shodnout, a tím pádem jsme vůbec schopni je i vidět a uchopit. Následné vjemy i činy jsou už samozřejmě na nás. Jiří Kopecký a Václav Thýn nás v tom mohou svým současným obrazoborectvím úspěšně a příjemně inspirovat.
Pavel Vančát
A Little bit of Joy from the Ashes (II)
SCHULE, Šediviny6. 4. — 30. 6. 2024
<link>
>>
Jiří Thýn a Václav Kopecký patří už řadu let k nejprogresivnějším českým umělcům pracujícím s fotografií v rozšířeném slova smyslu, přesahujícím do dalších médií a umocněném finální instalací, vyvracející zažité moderní formy fotografických výstav. Jejich třetí společná výstava v prostoru Schule je přátelsky hravým dialogem o možnostech zachycení současného světa a jeho komplexních problémů a krizí.
Když spolu fotografové Václav Kopecký a Jiří Thýn v roce 2012 vystavovali poprvé v nedostavěné smuteční síni volyňského hřbitova, obešla se jejich výstava překvapivě bez jediné fotografie, zato byla plná latí, nití, vodních hladin a občas i duhy. Tato vzájemná hra s prostředím galerie se po letech navrátila i v jejich druhé společné výstavě, konající se loni v galerii Bunkr v Mostě, na niž jako druhé dějství navazuje i tato expozice v Schule. Opět tu jde o dialog dvou autorů, kteří zkoumají podobná témata: samotné podmínky existence fotografie, její schopnost fungovat samostatně v rámci galerie a mluvit přitom jazykem současnosti o tušených problémech budoucnosti.
Název výstavy, volně přeložitelný jako „trochu radosti uprostřed spáleniště“, chce dle autorů probudit optimismus uprostřed naší komplikované a v lecčem přelomové doby. Nejistota politická, ekonomická i enviromentální s sebou přitom nese i nejistotu vizuální, nutnost nově zobrazit a reprodukovat dosud netušené fenomény, nalézat vizuální jazyk adekvátní současným očekáváním i úzkostem.
Zároveň však oba autoři společně hledají pocit bezpečí, klidu a harmonie, a v útulném prostoru horské školy jejich fotografie navzájem rozmlouvají trochu jinak než v jejich samostatných projektech. Nebojí se zalovit v archivu (viz třeba Thýnovy starší experimentální fotografie soch Hany Wichterlové), ale snaží se promlouvat srozumitelně, oprostit se od vysoké hry současného umění a budovat svůj vzájemný obrazový rozhovor bez stresu a se vstřícnou (školskou) názorností.
Vedle dlouholetého přátelství spolu Thýn a Kopecký už čtvrtý rok vyučují na vysoké škole (!!) FUUD UJEP v Ústí nad Labem aplikovanou fotografii a jejich umělecká tvorba je tak zákonitě v lecčem příbuzná. Oba se pohybují na poli čehosi, co pořád ještě můžeme pojmenovat jako fotografii, ale stejně blízko mají jejich díla k teorii vidění či kritice médií. Thýnovu tvorbu tak můžeme označit jako jakýsi „abstraktní aktivismus“, tedy snahu nalézt podprahově čitelná vyjádření konkrétních problémů současnosti. Fotografie nejen vytváří, ale i vrství, krade, kombinuje, řeže, ohýbá či proklíná photoshopovými gesty.
Kopeckého několik let se rozvíjející cyklus Always now je důkladnou analýzou fungování fotografie v mezivrstvách času a prostoru. Podobně jako třeba u kvantových modelů testuje Kopecký konstelace základních (školních!!) geometrických těles a jejich schopnost vytvářet prostor a tedy i čas. Ve variantách zobrazená skutečnost se tak rozbíhá do paralelních „kdyby“ a „jinde“, do individuálních i fiktivních časů a prostorů. Nakonec už nejde o to, co konkrétně vidíme, ale o cesty, jakými přitom naše vidění prochází. Kruh, který tu představuje metaforu vidění, ale i vědomí, se nakonec abstrahoval až do koule, nekonečného součtu všech možností, které nikdy neuvidíme. Instalace fotografií na rozměrné laťové konstrukci může připomenout komplikované detektivní pátrání, ale i názornost školní (!!) výuky. Tu v prostoru i v čase uzemňuje nalezená (ale i zobrazená) zkamenělina, nejstarší záznam času vůbec.
Oba tyto přístupy, propojující přísně racionální iluze s extatickými fantasmaty, dohromady ukazují, do jaké míry dnes vidíme a chápeme obrazy zcela jinak než naši předchůdci. Zapomeňme na rámy a pasparty, které fotografie používala ke zvýšení vlastní sebedůvěry. Fotografie tu poletují prostorem a šikují se do formací, které jim umožňují podobnou svobodu, jako na displeji tabletu či dokonce v prostoru vlastního (pod)vědomí.
Jak tedy může vypadat fotografie budoucnosti? Jak vidno ze spolupráce obou autorů, vzniká vždy z dialogu, ze základních věcí, na kterých se dokážeme shodnout, a tím pádem jsme vůbec schopni je i vidět a uchopit. Následné vjemy i činy jsou už samozřejmě na nás. Jiří Kopecký a Václav Thýn nás v tom mohou svým současným obrazoborectvím úspěšně a příjemně inspirovat.
Pavel Vančát