http://vaclavkopecki.com/files/gimgs/th-8_kopecky_v_d_u.jpg
http://vaclavkopecki.com/files/gimgs/th-8_housewithyelow.jpg
http://vaclavkopecki.com/files/gimgs/th-8_kopecky_01.jpg
http://vaclavkopecki.com/files/gimgs/th-8_kopecky_14.jpg

Galerie současného umění a architektury / Dům umění České Budějovice
Václav Kopecký: Zkamenělina (Petrification)
25/6 — 24/8/2014
link

text: Jiří Ptáček, kurátor výstavy

Stěny českobudějovického Domu umění jsou natřeny světlocitlivou emulzí. V umělém světle zářivek se tak neustále vyvíjí barevný obraz, o kterém fotograf Václav Kopecký při jiné příležitosti napsal, že „vlastně neexistuje“. Jak to? Barevný nátěr přece vidíme, vnímáme, působí na nás. Nezachycuje ale okamžik, jak jsme u fotografie zvyklí, a nepřenáší jeden čas do jiného (čas zachyceného okamžiku do času jeho pozorování). V podstatě splývá s časem, v němž se vyskytuje. Přijímáme ho tedy ještě jako fotografii? A chápeme vůbec barevný nátěr stěny jako obraz?

Výstava Zkamenělina je seskládána podezřele. Kromě fotografií na stěnách jsou zde zmíněné nátěry, velké barevné plexisklo, na které je promítán rozplývající se obraz, nebo kamení s fragmentárními otisky devonských fosilií. Návštěvníka by mělo napadnout, že mezi snímky stromů a květin a těmito prvky je opodstatněný vztah.

Ikonické dílo Josepha Kosutha Chair and Three Chairs z roku 1965 se stalo učebnicovým příkladem konceptuálního přístupu patrně kvůli názornosti, s níž do vzájemných vztahů uvádí předmětnou skutečnost, její obraz a slovem vyjádřenou ideu. Reálná židle stojí před její fotografií a vytištěným textem encyklopedického hesla „židle“. Jádrem Kopeckého přístupu ke Zkamenělině je podobná trojice pojmů: reálný předobraz, obraz a interpretace. Oproti Kosuthovi je mu ale vlastnější nahlížet vazby a konflikty mezi těmito pojmy přímo uvnitř jednoho média – fotografie. V centru jeho zájmu tak zůstává technologie záznamu skutečnosti a zároveň konvence, s níž k fotce přistupujeme (a „jaksi“ rozumíme).

Ústřední metafora zkameněliny mu umožňuje poetickou hru, v jejímž jádru zůstává technologie zobrazování a lidská potřeba vztahovat se ke skutečnosti skrze její obraz. Trilobit tak je – Kopeckého fotografickým slovníkem – jakýmsi negativem zvířete, jehož nález ovšem povyšuje běžný kus kamene na cosi výjimečného. Rozpoznáváme na něm totiž minulou skutečnost a projektujeme do něj představy o kdysi živých tvorech. Mentální projekcí (vyvoláváním obrazů) se z negativu stává jakýsi pozitiv. Na výstavě Zkamenělina jsou vlastně neustále vytvářeny podmínky, které komplikují vnímat fotografické obrazy jako cosi samozřejmého. Stačí drobnost a fotografie se stane něčím jiným, než pro nás byla před okamžikem. Nebo pro nás dokonce fotografií přestane být. Protože se však Václav Kopecký vždy drží hlavně jazyka fotografie, nutí diváka postupně pronikat do jemných odchylek a deformací její gramatiky.

2021