václav kopecký artist

Selected Projects (2001—2009)

CV, Contact,


Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina

Zkamenělina

2017, January–

– Galerie OFFFormat, Brno

Václav Kopecký pracuje v cyklech výstav (spíše než děl). V jednotlivých galeriích prezentuje instalace, které jsou vždy svébytným řešením, všechny však zastřešuje společný název a shodné ústřední téma. V tomto konceptuálním formátu vznikala mezi lety 2009-13 série Hotel Zenit a od roku 2014 cyklus Zkamenělina, jehož předpokládaným závěrečným zastavením se stala galerie OFF/FORMAT.

Výstavy tohoto cyklu nejsou jednotlivými kapitolami příběhu, postupně obracenými stránkami, které spějí od předmluvy k závěru. Spíš na prolínajících oběžných drahách krouží kolem tematického jádra, které magnetizuje Kopeckého pozornost, a k němuž (a poté nazpět k divákovi) autor hledá další a nové cesty. Nápady a formy se tak kupí, vznikají varianty, téma košatí a formuje se ve spletitý myšlenkový organismus. Václav Kopecký studoval v ateliérech fotografie v Ústí a v Praze, nestal se však tradičním fotografem, který směřuje divákovu pozornost skrze rámec snímku kamsi jinam. Více než motiv před objektivem ho obvykle zajímá vlastní médium a jeho problematika. Proces, kterým je realita uchopována a vzniklý obraz jako významový konstrukt, fyzický objekt či moment v čase a prostoru. Zkamenělina. Fosilie je reliktním obrazem, fragmentárním otiskem reality. Něco petrifikuje a jiné zamlčuje. Podněcuje nás k interpretaci a vede k tvorbě fikčních světů minulosti. Může tak být metaforou fotografie – coby svého druhu otisku, prostřednictvím kterého je vnímán a konstruován svět.

S fenoménem „otisku“ autor experimentuje v mnoha podobách. Výstavu v Drdova Gallery (2015) deinstaloval již před vernisáží a návštěvníkům ponechal k dispozici jen její stopu v podobě stohu katalogů. Na současné výstavě zas natřel stěny profesionálně míchanými barvami, které jsou odvozeny z jiných zde vystavených artefaktů. Tyto interpretace tak odkazují na zprostředkující roli média a zároveň tenze, které přitom vznikají.

Zkamenělina je zároveň i fyzickým objektem. U lehkého efemérního fotopapíru to můžeme opominout, pádný kámen nám na to zapomenout nedá. „Pokouším se vnímat fotografii jako předmět bez ohledu na zobrazovaný předmět. Fotografie nevzpomíná, fotografie tu je. Může se fotografie emancipovat od vnějšího předobrazu, který ji pomohl k existenci?“ Jedním z komentářů tohoto experimentu je prostý zásah ve fotografii městského činžáku, kterým je zároveň připomenuta její plošnost i symbolicky negována konvence snímku-okna.

Navzdory tvrzení v předchozí citaci autora zajímá i časový a paměťový rozměr zkoumaných médií. Na konfrontace a setkávání různých časů a sfér (tehdy a teď, tam a tady, okamžik a trvání) odkazují některé vystavené snímky zcela zřetelně. Jindy je tento význam zastřenější, jako v judistickém videu mondrianovské barevnosti nebo ho autor osobněji odvozuje z historie artefaktu.

Výsledkem je výstava – úvaha, která však nezanedbává ani bezprostřednější smyslový prožitek.

Ondřej Navrátil

foto-dokumentace: Martina Schneiderová