václav kopecký artist

Selected Projects (2001—2009)

CV, Contact,


Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina
Zkamenělina

Zkamenělina

2014, Jul–

– Dům umění v Českých Budějovicích

Zkamenělina Dům umění České Budějovice Stěny českobudějovického Domu umění jsou natřeny světlocitlivou emulzí. V umělém světle zářivek se tak neustále vyvíjí barevný obraz, o kterém fotograf Václav Kopecký při jiné příležitosti napsal, že „vlastně neexistuje“. Jak to? Barevný nátěr přece vidíme, vnímáme, působí na nás. Nezachycuje ale okamžik, jak jsme u fotografie zvyklí, a nepřenáší jeden čas do jiného (čas zachyceného okamžiku do času jeho pozorování). V podstatě splývá s časem, v němž se vyskytuje. Přijímáme ho tedy ještě jako fotografii? A chápeme vůbec barevný nátěr stěny jako obraz? Výstava Zkamenělina je seskládána podezřele. Kromě fotografií na stěnách jsou zde zmíněné nátěry, velké barevné plexisklo, na které je promítán rozplývající se obraz, nebo kamení s fragmentárními otisky devonských fosilií. Návštěvníka by mělo napadnout, že mezi snímky stromů a květin a těmito prvky je opodstatněný vztah. Ikonické dílo Josepha Kosutha Chair and Three Chairs z roku 1965 se stalo učebnicovým příkladem konceptuálního přístupu patrně kvůli názornosti, s níž do vzájemných vztahů uvádí předmětnou skutečnost, její obraz a slovem vyjádřenou ideu. Reálná židle stojí před její fotografií a vytištěným textem encyklopedického hesla „židle“. Jádrem Kopeckého přístupu ke Zkamenělině je podobná trojice pojmů: reálný předobraz, obraz a interpretace. Oproti Kosuthovi je mu ale vlastnější nahlížet vazby a konflikty mezi těmito pojmy přímo uvnitř jednoho média - fotografie. V centru jeho zájmu tak zůstává technologie záznamu skutečnosti a zároveň konvence, s níž k fotce přistupujeme (a „jaksi“ rozumíme). Ústřední metafora zkameněliny mu umožňuje poetickou hru, v jejímž jádru zůstává technologie zobrazování a lidská potřeba vztahovat se ke skutečnosti skrze její obraz. Trilobit tak je – Kopeckého fotografickým slovníkem – jakýmsi negativem zvířete, jehož nález ovšem povyšuje běžný kus kamene na cosi výjimečného. Rozpoznáváme na něm totiž minulou skutečnost a projektujeme do něj představy o kdysi živých tvorech. Mentální projekcí (vyvoláváním obrazů) se z negativu stává jakýsi pozitiv. Na výstavě Zkamenělina jsou vlastně neustále vytvářeny podmínky, které komplikují vnímat fotografické obrazy jako cosi samozřejmého. Stačí drobnost a fotografie se stane něčím jiným, než pro nás byla před okamžikem. Nebo pro nás dokonce fotografií přestane být. Protože se však Václav Kopecký vždy drží hlavně jazyka fotografie, nutí diváka postupně pronikat do jemných odchylek a deformací její gramatiky. Václav Kopecký (1983) studoval v Ateliéru fotografie Pavla Baňky na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem a Ateliéru fotografie Hynka Alta a Aleksandry Vajd na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze. První výstavu měl teprve před čtyřmi lety v pražské Galerii Jelení. Brzy nato ale začal představovat dlouhodobý soubor Hotel Zenit, v rychlém sledu hned na třech výstavách v pražské Galerii 35m2, pražské Drdova Gallery a brněnské Galerii Kabinet (2012-2013). Spolu s fotografem Jiřím Thýnem rovněž přijali pozvání od Galerie Nashledanou na hřbitově Malšička v jihočeské Volyni. Výstavu Neon pojali jako prostorovou instalaci, v níž rezonovala citlivost k fotografickým postupům i ojedinělému klimatu místa. (Jiří Thýn se v tomtéž roce představil i návštěvníkům českobudějovického Domu umění.) V neposlední řadě lze zmínit, že několik fotografií pro Zkamenělinu vzniklo při rezidenčním pobytu v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově.

Jiří Ptáček, kurátor výstavy

foto-dokumentace : Jan Mahr