Václav Kopecký, David Hanvald, Josef Sudek
link
Osnova, pohyb paže a pocit ve zlomu času
29. 6. — 16. 9. 2022link
Václav Kopecký, David Hanvald, Josef Sudek
kurátor: Jiří Ptáček
druhá část kurátorského textu (Jiří Ptáček)
(...)
Myšlení pouze o málo mladšího fotografa Václava Kopeckého (*1983) je rovněž zakotveno ve studiu zákonitostí jím užívaného média. Pro druhý letní výstavní termín připravil nový soubor fotogra-fických kompozic ze Sudkových předloh spolu s dalšími tematicky spjatými realizacemi. Záměrně vyhledal takové Sudkovy snímky, které zachycují stejný výjev, zjevně vznikly krátce po sobě, ale au-tor mezi nimi přenesl aparát o kousek dál a změnil zorný úhel objektivu. Těch několik kroků, které učinil například při fotografování architektury Rašínova gymnázia v Hradci Králové od architekta Josefa Gočára, bylo pro Kopeckého výzvou k vzá-jemné juxtapozici obou snímků.Zájem o chybějící kontinuum pohybu a o reflexi časových zlomů bylo Kopeckému impul-zem k pokusu vytvořit „vlastní“ montáže snímků, v nichž zaostří na neviditelnou a nezaznamenanou entitu fotografovy činnosti: prožitku orámovaného pohledem A a pohledem B. Pochopitelně si u toho nenárokuje schopnost jakéhokoliv emocionálního spiritismu, který by nám objasnil, co se odehrá-valo v Sudkově duši během krátké chvíle mezi dvěma snímky. Díky možnosti nakládat s původ-ními Sudkovými negativy z archivu Ústavu dějin umění AV ČR si ale mohl dovolit prostřednictvím technických obrazů zdůraznit přítomnost lidského, jednajícího, ale paralelně k tomu rovněž smyslově vnímajícího a prožívajícího faktoru. Kopecký nerekonstruuje prostor mezi po-hledy A a B. Nezná pořadí, v něm Sudek snímky exponoval, a nemůže proto určovat ani vektor jeho pohybu. Třebaže z panujících světelných podmínek může usuzovat, že mezi nimi neuplynula dlouhá doba, nemůže ji odhadnout přesně. Uvědomuje si, že pořízení jen mírně odlišných snímků bylo stejně jako dnes běžnou pracovní rutinou, a tudíž z ní nemůže, respektive by neměl usuzovat na hloubku a charakter autorova prožitku. S vyloučením těchto ambicí ovšem může z původního materiálu konstru-ovat obrazová schémata samotné jeho přítomnosti v časoprostoru obrazů. Přestože Kopecký dostal možnost pracovat v temné komoře s nejpřímějšími otisky Sudkovy pobytu na místě expozice, tedy s jakýmisi fosiliemi celé situace fotografování, je jeho metoda na hony vzdálena práci archeologa. Namísto závěrů a podlo-žených hypotéz pouze rozšiřuje vědomí o množství vstupů, které ovlivňují něco tak obyčejného jako je „udělat fotku“.
Osnova, pohyb paže a pocit ve zlomu času
29. 6. — 16. 9. 2022kurátor: Jiří Ptáček
druhá část kurátorského textu (Jiří Ptáček)
(...)
Myšlení pouze o málo mladšího fotografa Václava Kopeckého (*1983) je rovněž zakotveno ve studiu zákonitostí jím užívaného média. Pro druhý letní výstavní termín připravil nový soubor fotogra-fických kompozic ze Sudkových předloh spolu s dalšími tematicky spjatými realizacemi. Záměrně vyhledal takové Sudkovy snímky, které zachycují stejný výjev, zjevně vznikly krátce po sobě, ale au-tor mezi nimi přenesl aparát o kousek dál a změnil zorný úhel objektivu. Těch několik kroků, které učinil například při fotografování architektury Rašínova gymnázia v Hradci Králové od architekta Josefa Gočára, bylo pro Kopeckého výzvou k vzá-jemné juxtapozici obou snímků.Zájem o chybějící kontinuum pohybu a o reflexi časových zlomů bylo Kopeckému impul-zem k pokusu vytvořit „vlastní“ montáže snímků, v nichž zaostří na neviditelnou a nezaznamenanou entitu fotografovy činnosti: prožitku orámovaného pohledem A a pohledem B. Pochopitelně si u toho nenárokuje schopnost jakéhokoliv emocionálního spiritismu, který by nám objasnil, co se odehrá-valo v Sudkově duši během krátké chvíle mezi dvěma snímky. Díky možnosti nakládat s původ-ními Sudkovými negativy z archivu Ústavu dějin umění AV ČR si ale mohl dovolit prostřednictvím technických obrazů zdůraznit přítomnost lidského, jednajícího, ale paralelně k tomu rovněž smyslově vnímajícího a prožívajícího faktoru. Kopecký nerekonstruuje prostor mezi po-hledy A a B. Nezná pořadí, v něm Sudek snímky exponoval, a nemůže proto určovat ani vektor jeho pohybu. Třebaže z panujících světelných podmínek může usuzovat, že mezi nimi neuplynula dlouhá doba, nemůže ji odhadnout přesně. Uvědomuje si, že pořízení jen mírně odlišných snímků bylo stejně jako dnes běžnou pracovní rutinou, a tudíž z ní nemůže, respektive by neměl usuzovat na hloubku a charakter autorova prožitku. S vyloučením těchto ambicí ovšem může z původního materiálu konstru-ovat obrazová schémata samotné jeho přítomnosti v časoprostoru obrazů. Přestože Kopecký dostal možnost pracovat v temné komoře s nejpřímějšími otisky Sudkovy pobytu na místě expozice, tedy s jakýmisi fosiliemi celé situace fotografování, je jeho metoda na hony vzdálena práci archeologa. Namísto závěrů a podlo-žených hypotéz pouze rozšiřuje vědomí o množství vstupů, které ovlivňují něco tak obyčejného jako je „udělat fotku“.