![](https://freight.cargo.site/t/original/i/02bec1b5fdd21cb871b749d03f59661a291a8d7a5e4f1e9f806c9b4b358e291a/_ABC1565.jpg)
![](https://freight.cargo.site/t/original/i/94a65ff043ad36e48d2a096482bca083a3fd73baa0e8ebeb040d94590d34186e/_ABC1524.jpg)
![](https://freight.cargo.site/t/original/i/f3dc7992156c7b44eff77f9dbe496206d17828484f3dc582e02811e8c48e1cf6/_ABC1665.jpg)
![](https://freight.cargo.site/t/original/i/8926057ad1b667ebc1a2d6aa30b8284cd9b477fccd7305b0f59e81e3906e3b75/_ABC1781.jpg)
![](https://freight.cargo.site/t/original/i/f3a950a6d6cd4716705a33011c363fe5e0c17185f3892c476e5d1d8a78ccce83/_ABC1834.jpg)
![](https://freight.cargo.site/t/original/i/a53b273b10575a9ac5e2155d58cfaef2a6f6e8028c354cdd0cacdb1c6f1e0683/_ABC1700.jpg)
![](https://freight.cargo.site/t/original/i/de22c73a75c0665e61ecdda516d04fd5e141c9342198ad5f1b6a5643d42c4b16/_ABC1740.jpg)
![](https://freight.cargo.site/t/original/i/1161b48b84ac0662ef34952f4fce96b6df4fa33eb4473c6fddb3ca2f2f56c157/_ABC1848.jpg)
![](https://freight.cargo.site/t/original/i/ce94eb2c346b86023bf8195beb292ad8b9abe62770b9a187c6daf18585a1f8fc/_ABC1776.jpg)
![](https://freight.cargo.site/t/original/i/2a87213801f0e345aafc15c18d8238affc475ae80ff6dffc33e52ac72ff099e3/_ABC1750.jpg)
Václav Kopecký & Jiří Thýn
6. 4. — 30. 6. 2024
<link>
>>
Jiří Thýn a Václav Kopecký patří už řadu let k nejprogresivnějším českým umělcům pracujícím s fotografií v rozšířeném slova smyslu, přesahujícím do dalších médií a umocněném finální instalací, vyvracející zažité moderní formy fotografických výstav. Jejich třetí společná výstava v prostoru Schule je přátelsky hravým dialogem o možnostech zachycení současného světa a jeho komplexních problémů a krizí.
Když spolu fotografové Václav Kopecký a Jiří Thýn v roce 2012 vystavovali poprvé v nedostavěné smuteční síni volyňského hřbitova, obešla se jejich výstava překvapivě bez jediné fotografie, zato byla plná latí, nití, vodních hladin a občas i duhy. Tato vzájemná hra s prostředím galerie se po letech navrátila i v jejich druhé společné výstavě, konající se loni v galerii Bunkr v Mostě, na niž jako druhé dějství navazuje i tato expozice v Schule. Opět tu jde o dialog dvou autorů, kteří zkoumají podobná témata: samotné podmínky existence fotografie, její schopnost fungovat samostatně v rámci galerie a mluvit přitom jazykem současnosti o tušených problémech budoucnosti.
Název výstavy, volně přeložitelný jako „trochu radosti uprostřed spáleniště“, chce dle autorů probudit optimismus uprostřed naší komplikované a v lecčem přelomové doby. Nejistota politická, ekonomická i enviromentální s sebou přitom nese i nejistotu vizuální, nutnost nově zobrazit a reprodukovat dosud netušené fenomény, nalézat vizuální jazyk adekvátní současným očekáváním i úzkostem.
Zároveň však oba autoři společně hledají pocit bezpečí, klidu a harmonie, a v útulném prostoru horské školy jejich fotografie navzájem rozmlouvají trochu jinak než v jejich samostatných projektech. Nebojí se zalovit v archivu (viz třeba Thýnovy starší experimentální fotografie soch Hany Wichterlové), ale snaží se promlouvat srozumitelně, oprostit se od vysoké hry současného umění a budovat svůj vzájemný obrazový rozhovor bez stresu a se vstřícnou (školskou) názorností.
Vedle dlouholetého přátelství spolu Thýn a Kopecký už čtvrtý rok vyučují na vysoké škole (!!) FUUD UJEP v Ústí nad Labem aplikovanou fotografii a jejich umělecká tvorba je tak zákonitě v lecčem příbuzná. Oba se pohybují na poli čehosi, co pořád ještě můžeme pojmenovat jako fotografii, ale stejně blízko mají jejich díla k teorii vidění či kritice médií. Thýnovu tvorbu tak můžeme označit jako jakýsi „abstraktní aktivismus“, tedy snahu nalézt podprahově čitelná vyjádření konkrétních problémů současnosti. Fotografie nejen vytváří, ale i vrství, krade, kombinuje, řeže, ohýbá či proklíná photoshopovými gesty.
Kopeckého několik let se rozvíjející cyklus Always now je důkladnou analýzou fungování fotografie v mezivrstvách času a prostoru. Podobně jako třeba u kvantových modelů testuje Kopecký konstelace základních (školních!!) geometrických těles a jejich schopnost vytvářet prostor a tedy i čas. Ve variantách zobrazená skutečnost se tak rozbíhá do paralelních „kdyby“ a „jinde“, do individuálních i fiktivních časů a prostorů. Nakonec už nejde o to, co konkrétně vidíme, ale o cesty, jakými přitom naše vidění prochází. Kruh, který tu představuje metaforu vidění, ale i vědomí, se nakonec abstrahoval až do koule, nekonečného součtu všech možností, které nikdy neuvidíme. Instalace fotografií na rozměrné laťové konstrukci může připomenout komplikované detektivní pátrání, ale i názornost školní (!!) výuky. Tu v prostoru i v čase uzemňuje nalezená (ale i zobrazená) zkamenělina, nejstarší záznam času vůbec.
Oba tyto přístupy, propojující přísně racionální iluze s extatickými fantasmaty, dohromady ukazují, do jaké míry dnes vidíme a chápeme obrazy zcela jinak než naši předchůdci. Zapomeňme na rámy a pasparty, které fotografie používala ke zvýšení vlastní sebedůvěry. Fotografie tu poletují prostorem a šikují se do formací, které jim umožňují podobnou svobodu, jako na displeji tabletu či dokonce v prostoru vlastního (pod)vědomí.
Jak tedy může vypadat fotografie budoucnosti? Jak vidno ze spolupráce obou autorů, vzniká vždy z dialogu, ze základních věcí, na kterých se dokážeme shodnout, a tím pádem jsme vůbec schopni je i vidět a uchopit. Následné vjemy i činy jsou už samozřejmě na nás. Jiří Kopecký a Václav Thýn nás v tom mohou svým současným obrazoborectvím úspěšně a příjemně inspirovat.
Pavel Vančát
A Little bit of Joy from the Ashes (II)
SCHULE, Šediviny6. 4. — 30. 6. 2024
<link>
>>
Jiří Thýn a Václav Kopecký patří už řadu let k nejprogresivnějším českým umělcům pracujícím s fotografií v rozšířeném slova smyslu, přesahujícím do dalších médií a umocněném finální instalací, vyvracející zažité moderní formy fotografických výstav. Jejich třetí společná výstava v prostoru Schule je přátelsky hravým dialogem o možnostech zachycení současného světa a jeho komplexních problémů a krizí.
Když spolu fotografové Václav Kopecký a Jiří Thýn v roce 2012 vystavovali poprvé v nedostavěné smuteční síni volyňského hřbitova, obešla se jejich výstava překvapivě bez jediné fotografie, zato byla plná latí, nití, vodních hladin a občas i duhy. Tato vzájemná hra s prostředím galerie se po letech navrátila i v jejich druhé společné výstavě, konající se loni v galerii Bunkr v Mostě, na niž jako druhé dějství navazuje i tato expozice v Schule. Opět tu jde o dialog dvou autorů, kteří zkoumají podobná témata: samotné podmínky existence fotografie, její schopnost fungovat samostatně v rámci galerie a mluvit přitom jazykem současnosti o tušených problémech budoucnosti.
Název výstavy, volně přeložitelný jako „trochu radosti uprostřed spáleniště“, chce dle autorů probudit optimismus uprostřed naší komplikované a v lecčem přelomové doby. Nejistota politická, ekonomická i enviromentální s sebou přitom nese i nejistotu vizuální, nutnost nově zobrazit a reprodukovat dosud netušené fenomény, nalézat vizuální jazyk adekvátní současným očekáváním i úzkostem.
Zároveň však oba autoři společně hledají pocit bezpečí, klidu a harmonie, a v útulném prostoru horské školy jejich fotografie navzájem rozmlouvají trochu jinak než v jejich samostatných projektech. Nebojí se zalovit v archivu (viz třeba Thýnovy starší experimentální fotografie soch Hany Wichterlové), ale snaží se promlouvat srozumitelně, oprostit se od vysoké hry současného umění a budovat svůj vzájemný obrazový rozhovor bez stresu a se vstřícnou (školskou) názorností.
Vedle dlouholetého přátelství spolu Thýn a Kopecký už čtvrtý rok vyučují na vysoké škole (!!) FUUD UJEP v Ústí nad Labem aplikovanou fotografii a jejich umělecká tvorba je tak zákonitě v lecčem příbuzná. Oba se pohybují na poli čehosi, co pořád ještě můžeme pojmenovat jako fotografii, ale stejně blízko mají jejich díla k teorii vidění či kritice médií. Thýnovu tvorbu tak můžeme označit jako jakýsi „abstraktní aktivismus“, tedy snahu nalézt podprahově čitelná vyjádření konkrétních problémů současnosti. Fotografie nejen vytváří, ale i vrství, krade, kombinuje, řeže, ohýbá či proklíná photoshopovými gesty.
Kopeckého několik let se rozvíjející cyklus Always now je důkladnou analýzou fungování fotografie v mezivrstvách času a prostoru. Podobně jako třeba u kvantových modelů testuje Kopecký konstelace základních (školních!!) geometrických těles a jejich schopnost vytvářet prostor a tedy i čas. Ve variantách zobrazená skutečnost se tak rozbíhá do paralelních „kdyby“ a „jinde“, do individuálních i fiktivních časů a prostorů. Nakonec už nejde o to, co konkrétně vidíme, ale o cesty, jakými přitom naše vidění prochází. Kruh, který tu představuje metaforu vidění, ale i vědomí, se nakonec abstrahoval až do koule, nekonečného součtu všech možností, které nikdy neuvidíme. Instalace fotografií na rozměrné laťové konstrukci může připomenout komplikované detektivní pátrání, ale i názornost školní (!!) výuky. Tu v prostoru i v čase uzemňuje nalezená (ale i zobrazená) zkamenělina, nejstarší záznam času vůbec.
Oba tyto přístupy, propojující přísně racionální iluze s extatickými fantasmaty, dohromady ukazují, do jaké míry dnes vidíme a chápeme obrazy zcela jinak než naši předchůdci. Zapomeňme na rámy a pasparty, které fotografie používala ke zvýšení vlastní sebedůvěry. Fotografie tu poletují prostorem a šikují se do formací, které jim umožňují podobnou svobodu, jako na displeji tabletu či dokonce v prostoru vlastního (pod)vědomí.
Jak tedy může vypadat fotografie budoucnosti? Jak vidno ze spolupráce obou autorů, vzniká vždy z dialogu, ze základních věcí, na kterých se dokážeme shodnout, a tím pádem jsme vůbec schopni je i vidět a uchopit. Následné vjemy i činy jsou už samozřejmě na nás. Jiří Kopecký a Václav Thýn nás v tom mohou svým současným obrazoborectvím úspěšně a příjemně inspirovat.
Pavel Vančát